„Ještě tak dva tři kroky z (deathmetalového) kolbiště tímhle směrem a ARCH ENEMY budou hrát heavy metal. Ale moc pěknej heavy metal.“ pravil kdysi kolega Louža ve svém druhém recenzentském pohledu na album „Doomsday Machine“ a zase jednou měl pravdu. Uplynulo šest relativně dlouhých let, někteří z nás se v mezičase vyvztekali nad nepříliš povedeným albem „Rise Of The Tyrant“ a ARCH ENEMY jsou tady skutečně s takřka čistým heavy metalem, u nějž si přívlastek „moc pěkný“ dovedu vlastně docela klidně představit.

Definovat „takřka“ v naznačených souvislostech dozajista neznamená nic obtížného – Angela Gossow stále chrčí jako o život, koneckonců jako jedno z hlavních poznávacích znamení kapely asi ani nemůže jinak, a na albu samotném se samozřejmě najdou i pasáže, u kterých bychom se o jejich stylovém zařazení mohli delší dobu přít (kupříkladu takové „Cruelty Without Beauty“ či „Cult Of Chaos“). To obojí je nicméně jen drobnou poznámkou pod těžkou kovovou čárou, kterou ARCH ENEMY pěkně po melodicku podtrhli a vlastně i tak trochu oddělili svoji dosavadní tvorbu.

Album „Khaos Legions“ proto je jako ony démonické legie, které vzývá ve svém názvu. Zamračené, heavy metalově přísné a důrazné, ale zároveň se mu častokrát v oku zablyští melodická slza, to když je vnitřně evidentně uspokojeno nad svou rolí rozřešitele všech lidských špatností. Obnáší to pochopitelně spoustu typické Amottovské práce, která znatelně ubrala na své původní naléhavosti a vůbec smrtící charakteristice, a rovněž některé zpěvové aranže postavené tak, aby to vypadalo, že tam Angela vlastně ani moc není. V prvním ohledu to znamená nejednu poměrně solidně vymyšlenou a postavenou skladbu se zvučnými sóly a vyhrávkami („Yesterday Is Dead And Gone“, „Bloodstained Cross“, „No Gods, No Masters“ a vlastně celá více než první polovina alba), v tom druhém myšlenku, podle níž by kolikrát vůbec nebylo na škodu, kdyby zpíval někdo podobně melodicky, jako bratři Amottové sází svá vzpomínaná sóla (i když osobně proti Angelinině „zpěvu“ celkem nic zásadního nemám).

Některé z četných kytarových variací jsou, pravda, někdy možná trošku lacinější, než by bylo zdrávo, a zvláště ke konci hracího času alba se jim stává, že jen odkazují samy na sebe („Vengeance Is Mine“), pročež vypadají poněkud bezradně, ne-li trapně. Po minulém albu to ovšem není nic, co bychom od ARCH ENEMY tak nějak nečekali, přiznejme si to, a navíc nezapomeňme na fakt, že jako celek „Khaos Legions“ tento nedostatek protentokráte dostatečně vyvažuje ostatním slyšitelně výraznějším a silnějším materiálem, než jak tomu bylo posledně.

Recept na úspěch, který Michael Amott vyhmátl už před drahnými léty, tedy stále funguje, jen se slovutnému kytaristovi někdy musí nechat čas, aby sám poznal, že něco je možná špatně a v rámci sebekontroly to také sám napravil, třeba jako v tomto případě příklonem k dávno osvědčené základní heavymetalové nauce.